Po úvodním seznámení s pravidly a trasy trojboje a neopomenutelným vytvořením skupinové fotografie, na které je naposledy vidět v obličeji každého účastníka velké nadšení a odhodlání doběhnout do cíle, byl závod odstartován...

Jako každoročně, tak i letos se prvních několika minutách nedá určit jak si kdo vede, protože po vběhnutí všech závodníků do vody je vidět pouze cákající voda a spousta rukou, ale rychle se tento mumraj roztrhá. Zde už je vidět, jak který borec tento závod, který je brán spíše jako recese, pojal. Na tomto místě bych rád upozornil na skutečnost, že v pískárně byl neutěšující stav vody, takže výjevy, kdy závodník "najel" na mělčinu a musel ve vodě po kotníky přeběhnout do hlubších vod, nebyly výjimečné. Ale nakonec všichni uplavali co měli a nastala další disciplína...

Po vystoupení z vody někteří účastníci, zvláště ti první, rovnou skočili bez otálení do sedla. Jiní se zase v klidu osušili, převlékli, namazali opalovacím krémem s vysokým faktorem, občerstvili a zvolna vyrazili směrem ku Mláce. Mluvím teď za sebe a musím říct, že každým rokem před Mlákou lituji, že jsem se opět na něco takového přihlásil a právě na tomto místě se u mě již tradičně dostavuje 1. zástava srdce a fibrilace... Pamatuji si jen, že foukal protivítr, který mi nedovolil překonat 30ti kilometrovou rychlost, a pak že u odbočky na Novosedly tamní zemědělci opravovali pravděpodobně vysypané ložisko na zadní nápravě kombajnu značky CLASS. Po projetí obcí Novosedly, jsme zamířili na Hatín. Cesta Jemčinskými lesy byla příjemná, jelikož vede mezi lesy, kde je příjemný chládek. Ale to byl poslední chládek, který jsme si mohli užít... V Hatíně nás opět čekal občerstvovácí team a hurá na Buk. Zde je praděpodobně nejrychlejší úsek. Já jsem tam dosáhl ryhlosti něco málo pod 50 km/h, ale když jsem tento fakt po závodě konzultoval s Kozlíkem, svěřil se mi, že jemu se podařilo dosáhnout rychlosti neuvěřitelných 56 km/h ! Pak uľ závodníky čekal nejtěžší úsek - vyšplhat se do Políkna a dojet v poklidu do Plavska. Zde jsme odhodili kola, občerstvili se a vrávoravým krokem pozvolna rozeběhli (rozešli) na poslední oficiální disciplínu ZM (zkratka železného muže).

V běhu už se nedělo nic neobvyklého. V Hatíně nás čekalo opět občerstvení, ale to už se stejně každý těšil do hospody u Jitky v Roseči (místo našeho cíle), až si dá jedno "orošené", protože sluníčko opravdu pěkně připalovalo. Doběhli všichni a všichni si oddechli, že už to mají letos za sebou. Po vypití jednoho piva, už byl každý opět plný energie a těší se na další ročník....

Po předání diplomů a naobědvání nastala, dle slov mnoha závodníků pod vedením trenéra Luboše Kozla, další, ovšem neoficiální disciplína, která je hodně časově náročná a většinou končí až následující den ráno. Zde už ale moje informace končí, protoľe jsem navečer odešel. Ale věřím, že Kozlík nám k tomu jistě napíše nějakou zajímavou reportáž...